Časté ostření na obrazovky televize, monitoru i displeje chytrých telefonů dávají očím v 21. století zabrat. Na druhé misce vah se ovšem nachází technologický pokrok, díky němuž lze dnes diagnostikovat a léčit mnohé vady a choroby. Zejména refrakční chirurgie kráčí dopředu mílovými kroky…
Primitivní operace očí se prováděly už ve starověku. Již dva tisíce let před naším letopočtem indičtí lékaři propichovali speciální jehlou zakalenou čočku, aby léčili chorobu dnes známou jako šedý zákal. V roce 1752 pak začal Francouz Jaques Daviel za pomoci velkého řezu zcela odstraňovat zakalenou čočku z oka. Ale až v roce 1949 provedl Sir Harold Ridley první implantaci umělé plastové čočky. Vycházel z toho, že u některých válečných letců, kteří byli zasažení plastovou střepinou z kokpitů letadel do oka, se střepina v oku zahojila a nevyvolala žádnou reakci organismu.
Právě výměna čočky kvůli šedému zákalu je i v současnosti nejčastějším očním chirurgickým zákrokem, ročně jej podstoupí více než sto tisíc lidí.„To je prakticky desetinásobek oproti roku 1988,“ upozorňuje MUDr. Jana Mikšovská z oční kliniky DuoVize Praha. Proč toto číslo rapidně narostlo? „Lidská populace stárne a šedého zákalu se dožívá více a více lidí. Ve věku nad 65 let už má kataraktu každý druhý. Přesto je hlavním důvodem tohoto navýšení především zvyšující se požadavky na kvalitu vidění a také lékařské možnosti. Dnes je výměna čočky naprosto rutinní, bezpečnou a bezbolestnou záležitostí a v 95 procentech se provádí ambulantně,“vysvětluje oftalmoložka.
Zázrak jménem laser
V současnosti existují tři druhy operací, při kterých lékaři vyměňují lidskou čočku za umělou. Vedle již zmíněného šedého zákalu je to tzv. RLE (Refractive Lens Exchange), kde je účelem korekce dioptrií, a PRELEX (Presbyopic Lens Exchange), léčící presbyopii, neboli vetchozrakost – neschopnost zaostřit na čtení, obvykle ve věku 40 let a více. Přes 98 % implantací umělých čoček se provádí za pomoci takzvané fakoemulzifikace, hrazené plně pojišťovnou. Během ní chirurg poškozenou čočku prostřednictvím ultrazvukové vlny rozmělní, diamantovým nožem vytvoří miniaturní nářez oka a podtlakovou pumpou čočku odsaje. Díky speciálnímu injektoru se pak do oka vloží čočka umělá, která se v oku rozvine a pomocí bočních „paciček“, neboli haptik, se usadí v pouzdře, kde byla původní čočka.
Refrakční chirurgie je v odvětví oftalmologie relativně mladým oborem, avšak její rozvoj je raketový. Moderní kliniky proto dokážou vyměňovat oční čočky také zcela bez skalpelu – a to díky laseru, který je 10x přesnější než člověk, rychlejší, bezpečnější a vede k dřívějšímu návratu vidění a spolehlivějším pooperačním zrakovým výsledkům.„Předstupněm dnešních nejmodernějších laserových operací očí byla metoda zvaná PRK (fotorefrakční keratektomie), při níž se nevytváří takzvaný bezpečnostní flap (rohovková lamela) a na oku pracuje pouze excimerový laser. Další metoda, LASIK (laser in situkeratomileusis), je vhodná speciálně u vyšších dioptrických vad. Je spojována se jménem profesora Lucia Buratta a řeckého chirurga Ioannise Pallikarise, který ji na Krétě poprvé provedl před třiceti lety. V České republice byla první laserová operace LASIK provedena zhruba v polovině devadesátých let,“ nastiňuje historický vývoj laserových operací oka Doc. Šárka Skorkovská, primářka oční kliniky NeoVize. Nyní jsou na očních klinikách zákroky prováděny prostřednictvím terapeutických, excimerových a femtosekundových laserů. Poslední jmenované se používají především k operacím očních refrakčních vad, zejména krátkozrakosti, dalekozrakosti a astigmatismu. Samotný zákrok trvá jen 40-50 sekund a vyjde pacienta přibližně na 15 tisíc korun. Právě v dalším vývoji femtosekundových laserů odborníci spatřují největší potenciál z hlediska budoucího rozvoje oční medicíny.
Sci-fi nebo realita?
Progres nastal nejen ve vývoji laserových operací, ale také v samotných nitroočních čočkách, které se pacientům aplikují. Nejjednodušší typem jsou sférické monofokální čočky, jež hradí pojišťovna, a proto jsou implementovány v 93 % operací. Poskytují vidění bez brýlí na jednu vzdálenost, obvykle do dálky – a na blízko pak pacient musí nosit brýle. Za příplatek (cca 20–25 tisíc korun za jedno oko) lze pořídit monofokální čočky se speciálním asférickým povrchem, jež zlepšují vidění za špatných světelných podmínek. Podobná částka se připlácí za torické monofokální čočky, korigující navíc rohovkový astigmatismus.
Kdo chce korigovat zrak na více než jednu vzdálenost a zbavit se tak brýlí jednou provždy, může si za 25–30 tisíc na jedno oko připlatit multifokální čočky. Bifokální umožňují lepší vidění na blízko i na dálku, nejmodernější variantou jsou trifokální, zlepšující rovněž vidění na střední vzdálenost, především na počítač. „Dnes je již standardem nitrooční čočka s UV filtrem, ale lepší je čočka vybavená i filtrem na ochranu před škodlivou modrou složkou slunečního světla – takzvaná žlutá čočka. Lidská čočka je také lehce žluté barvy – je to přirozená ochrana před tímto škodlivým světlem. Toto záření je velmi nebezpečné zejména pro pacienty po operaci šedého zákalu nebo u mladších pacientů, kteří volí výměnu oční čočky z dioptrických důvodů, protože může vyvolat postižení oční sítnice a běžná umělá čočka proti němu nechrání. Žlutá čočka by měla být na kvalitní klinice už naprostým standardem, ale ne všude tomu tak je,“ upozorňuje docentka Šárka Skorkovská.
To, co se ještě před třemi dekádami mohlo zdát jako výplod fantazie autora sci-fi, je dnes běžnou realitou. A pokrok stále kráčí kupředu… Čeho se tedy můžeme v budoucnu dočkat? „Pořád se hledá takový svatý grál – umělá čočka, která by dokázala sama zaostřovat. Zkouší se čočka obsahující mikročip, jenž by ji řídil. Uvažuje se třeba o gelových čočkách a podobně,“ načrtává Skorkovská možný vývoj v oboru.
