Připravte si macaté lyže, freerideová prkna, lavinový batoh, horolezeckou výbavu a velké srdce. Tyhle svahy nejsou zadarmo.
Každé horské středisko o sobě rádo tvrdí, že je jiné. La Grave netvrdí nic. Dole v hospodě Castellano to každé odpoledne po ježdění vypadá jako na srazu horolezců. Lyžaři i snowboardisté cinkají železnými karabinami a osmičkami. Po zemi se válejí lana. Většina se navzájem zná. Staří přátelé se zdraví objetím. Někteří Američani nebo Skandinávci se sem vracejí, jiní tu zůstali navždy. “Nic takového jako La Grave nikde jinde na světě není,” říká mi u piva legendární lyžař Joe Vallone z Colorada, který kdysi vyhrával závody v U-rampě.
Trvalo to přesně do té doby, než se ho kamarád zeptal, proč se plácá v parku a nejde do pořádných hor. Stejný šok zažil, když se před lety poprvé vydal do La Grave. “Tehdy mi došlo mi, že o horách nevím vůbec nic,” přiznává lyžař, který v La Grave proslul sjížděním míst, kam se nikdo jiný neodváží.
Podívejte se, jak to tady dával už před osmi lety:
Z Banánu se rozklepou kolena
Nebudeme tvrdit, že to bez průvodce vůbec nejde. Zavání to elitářstvím a dokáže to odradit. Oficiální sazba na jednu osobu ve skupině je mimochodem 90 euro na den. Průvodce sice neskutečně rozšíří možnosti, kam se v La Grave můžete vydat, a navíc za vás bere odpovědnost, ale ne každý si ho asi může dovolit. V takovém případě buďte opravdu opatrní. “Zeptejte se, když nevíte. Důležité je nikam nespěchat a dělat pomalé kroky. Dívejte se, co dělají ostatní,” radí Bruno Florit, legendární lokál, který když napadne, vystaví na dveřích svého obchodu cedulku “Šel jsem lyžovat”. Kouzlu La Grave propadl v roce 1987, kdy ho sem za odměnu přivezl na výlet jeho tehdejší šéf střediska Les2Alpes, které je za hřebenem. “Hned mi bylo jasné, že tady už chci zůstat,” říká Bruno.
Na aktuální podmínky doporučuje zeptat se v informační budce u dolní stanice lanovky. Na nástěnce každé ráno vyvěšují míru lavinového nebezpečí a předpověď, ale každému rádi sdělí i další detaily. Od toho tu ostatně jsou. Když se vyhoupnete na samotný hřeben, můžete se zkusit vydat dolů jednou ze dvou oficiální tras, které jsou vyznačené sloupy. Berte to tak, že pořád nejde o sjezdovky a místy se připravte na pořádně černý sklon, ale za dobré viditelnosti se nemůžete ztratit. I z těchto oficiálních tras se oddělují zkratky (rozuměj vylepšení) směřující do nejbližších žlebů s názvy jako Le Patou nebo La Banane. Pokud běžně sjíždíte strže, nebude to žádné drama. V opačném případě se vám už můžou rozvlnit kolena. Přiznám se, že jsem byl vděčný za každý den, který jsem přežil bez zranění.
Nevíte kudy? Tak zapomeňte!
Pouštět se někam jinam jenom proto, že tam přece vedou stopy, může být velice riskantní. La Grave je proslulé žleby, kde se neobejdete bez horolezeckého vybavení, protože se slaňuje. Rozhodně nejde o žádné skalečky. Ve žlabu La Voute jsme museli za pomoci lana a sedáku s osmičkou sešoupnout 45 m vysokou stěnu. To ani nemluvím o tom, že do žlebu se jede přes ledovec plný děr, do kterých se dá spadnout a hibernovat se tam na několik dalších desítek tisíc let. Není to sranda – stává se to. Ve žlebu jsme mimochodem potkali trojici Španělů, kteří sem zamířili náhodou a bez vybavení. V pozdním odpoledni stoupali proti nám, protože zjistili, že pokud jim nějakým zázrakem nenarostou křídla, dál se nedostanou. Kdybychom jim nepůjčili sedáky, museli by v horách zůstat přes noc. I když tvrdili, že by si udělali záhrab, ve skutečnosti neměli vybavení ani na to. Asi si umíte představit, o kolik šťastných piv se s námi večer rozdělili.
Samozřejmostí je, že když sjedete žleb, dojdete k silnici a zvednete ruku, nejbližší auto s lyžaři vám zastaví. Funguje zde neskutečná solidarita. Po sjetí žlebu Les Fréaux jsem se s prknem narval do trojkového BMW s Amíkem, Švédem a Skotkou. “Fakt se vejdu? Nezničím vám prknem tapecírung na stropě?” ptal jsem se. “Neřeš!” houkli na mě a celou cestu až do La Grave zpívali s rádiem “Final Countdown” od Europe.
Jezdí se na tom, co je
Zapomeňte na ranní manchester. Nic takové tu nikdo nikdy neviděl. Jezdí se na tom, co tu napadne, dokud to neroztaje. Doba, kdy patřilo k etice, že nezkřížíte stopu někomu jinému, je dávno pryč. Je nutné počítat s tím, že freeriding zažívá obrovský boom a přitahuje tak čím dál víc lidí. Víc lidí znamená rychleji rozježděné svahy. Ale když to napadne, je to ráj. V La Grave jsou hektary plání, které nabízejí neskutečný pojezd.
Sněhová nadílka umí být ale i zákeřná. Většina svahů má skalnatý podklad a i půlmetrová nadílka nového sněhu dokáže zrádné útesy přikrýt pouze kosmeticky. Hodně se dá vyčíst z profilu, ale vždy je dobré být připravený na to, že během rychlé jízdy chytnete skálu. V takovém případě neuděláte nic. Zásek končí letem hlavou napřed a šipkou do sněhu. Za letu se doporučuje modlit, aby pod peřinou nebyla další skála. Já si takhle hned první den pohmoždil zápěstí, na které jsem přistál a které se mi pod vahou celého těla zkroutila dozadu. Měl jsem obrovské štěstí, že obličejem jsem šel těsně mimo skálu – jinak bych si zlomil nos a vymlátil zuby. Představa, že by v La Grave někdo vyrazil jezdit bez helmy je děsuplná. Nedělejte to ani nikde a tady už vůbec ne! Nejlepší ježdění v La Grave vypadá asi takhle.
Plácačky a vlaštovky
La Grave je extrém a podle toho vypadají i hračky lidí, kteří se ráno scházejí u dolní stanice lanovky. Lyžaři mají obří freeridové plácačky. Snowboardisté běžně experimentují s macatými prkny, které vypadají jako obří šipky s výrazným vykrojením v ocase. Takovým prknům se říká vlaštovky a hodí se skutečně jenom do hlubokého prašanu. U prkna se doporučuje mít vázání posunuté co nejvíc dozadu, což má hned dvě výhody. Delší špička lépe pluje a díky kratší patě můžete obratněji zatáčet, což se hodí nejen v úzkých žlebech nebo při jízdě mezi stromy.
V La Grave se vám budou hodit lyže nebo prkna, na které jste zvyklí a na které se můžete stoprocentně spolehnout. Brát si sem zbrusu novou výbavu je škoda. Zejména dojezdy žlebů vedou po skalách a kamenech, často se klestíte lesem nebo křovím a skluznice dostávají nažrat. Prkna se lámou, hrany vytrhávají, počítejte se ztrátami.
Končíme? Zavíráme?
La Grave, to je jedna stařičká lanovka a žádné sjezdovky. Lanovka má pět kabinek pro šest lidí, ale když je nával, běžně se do nich napěchuje sedm osob. Stejně jako dole v baru se i v lanovkách všichni zdraví. Lanovka nikam nespěchá a chvílemi zastavuje – jde o pulzní typ, který přibržďuje v okamžiku, kdy některá souprava na nějaké úrovni dosáhne mezistanice a nabírá zde lidi. Při cestě na vrchol se projíždí celkem dvěma stanicemi P1 a P2. V případě silného větru, špatné viditelnosti nebo vyššího lavinového nebezpečí (většinou nad číslo 4) se jezdí jenom do P2 a freeriding si tak užijete jenom v pásu lesního porostu. Když se jezdí nahoru, permanentka na den stojí 46 eur. Do půlky je to za 26 éček. Lanovka potřebuje investice a už loni se středisko znovu rozjelo jenom crowdsourcingu.
Všechna jména přispěvatelů (včetně několika Čechů) visí na velkém billboardu, který středisko z vděčnosti vystavilo nedaleko dolní stanice lanovky. Licence současnému majiteli právě v těchto dnech končí a spekuluje se, kdo bude La Grave provozovat dál. Nejvíc se sází na firmu z vedlejšího Les2Alpes a místňáci se bojí – postaví tu také sjezdovky pro masy? Budou to tu ukazovat turistům, kteří ale budou ubytování přes kopec a kteří tu tak nenechají ani euro? To všechno se už brzy uvidí.
Proti lavinám!
Naprostou nezbytností jsou lavinové batohy. Jde o batohy s nafukovacím vakem, který aktivujete v případě, že se ocitnete v lavině. Vak by vás měl v ideálním případě udržet na povrchu nebo blízko něj. Stačí, když ve chvíli nouze zatáhnete za rukojeť u popruhu a plynová patrona nebo malý elektromotor vám nad hlavu nafoukne balon. V batohu musíte mít i lavinovou sondu a lopatku a na těle (zapnutý!) lavinový pípák. Na jednom českém serveru se v nekonečné diskusi řešilo, jestli to v La Grave někdo kontroluje. Debatujícím poněkud unikla pointa – lavinovou výbavu lidi nevozí kvůli pravidlům, ale kvůli sobě. Jako všude ve velkých horách, i v La Grave laviny padají.
Smrtící expozice
Dalším postrachem jsou expozice některých zdejších žlebů. V překladu do češtiny znamená, že si pěkně jedete a najednou to pod váma končí sedmdesátimetrovou skálou. Takové žleby se sjíždění se zatajeným dechem a povinností dole uhnout doleva nebo doprava. Jsou známé případy i velice zkušených lyžařů, kterým se vinou zmrzlého sněhu nebo selhání výbavy něco stalo a začali se takovým žlebem kutálet rovně dolů. Neměli šanci přežít. Mnoho lidí zde proto jezdí s cepínem jako posledním drápkem záchrany. I s cepínem musíte mít ovšem velké štěští.
Za lana ne!
Zmínit je třeba i to, že smrtícím srázem zde můžou končit i oficiální trasy. Na nebezpečí naštěstí upozorňují natažená lana, přes která se doopravdy nedoporučuje pokračovat. Lana tu ovšem nebyla vždy, minimálně ne v roce 2000, kdy se sem přijel poprvé podívat český lyžař Jaroslav Hanuš. Žil v té době v Paříži a o La Grave se dozvěděl z novin.
“Hned během první jízdy jsem se dostal na úroveň lesa a pokračoval dál podle nějaký stop. Ty ale najednou zmizely. Koukal jsem před sebe a najednou mi přišlo divné, že ze stromů před sebou vidím jenom špičky,” vzpomíná Jarda. Zastavil skutečně na poslední chvíli. Stromy před ním rostly na skalní terase o nějakých padesát metrů níž. Zbytek dne Jarda strávil tím, že se brodil hlubokým sněhem někam, odkud by se dostal bezpečně zpátky do města. Víc jízd už toho dne nestihl, ale zato se sem vracel čím dál častěji a nakonec se tu na několik sezon usadil nadobro. Dnes tu zná skoro každý kámen. Bez běj by byl náš výlet čtvrtinový, možná ani to ne. Jardo, díky moc za celou partu!
PS: Kvalita fotek je poplatná starému stroji iPhone 5. Velký foťák jsem fakt nebral. Sorry!
foto: Adam Maršál
