Přechod nad Vltavou v rámci zahájení Letné Letné Čechům vyrazil dech. I u nás ovšem máme provazochodeckou superstar. Říká si Anče Kanče.
Ještě jeden krok. A další. Teď už musí spadnout. Nohy se houpají do stran, ruce tančí jako v bollywoodském filmu. Pád nepřichází. Tohle přece odporuje zákonu o gravitaci! Ta holka už měla dávno letět dolů. Místo toho se ale Anče Kanče Kuchařová dostává na konec. A na pevnou zem. Právě řekla další Ne svému mozku. Ten by ji totiž dobrovolně na podobnou cestu nepustil.
Srbsko u Berouna, bývalý lom Alkazar, leden. Zatímco pod námi se tuží horolezci, tady, na samém vrcholu vápencového masivu, se pije maté a pojídají sušenky. Není kam spěchat. Lajny jsou nachystané, kdo chce, může si dopřát jednu ze tří tras, jejichž příprava zabrala celé dopoledne. Zatímco pět slacklinerů odpočívá, jediná holka mezi nimi leze do sedáku a zouvá boty. Vzápětí si stoupá na podivné asi dvacetimetrové ploché lano napnuté ve zhruba patnáctimetrové výšce mezi dvěma skalními jehlami. Nejenže si stoupá, ona po něm dokonce jde, místy si klekne, pak pro změnu usedne, jednu nohu složenou pod sebe, zatímco tou druhou rozverně houpe proti poryvům studeného větru, nebo naopak foukání navzdory zkamení a nehnutě dřepí. Poté bez problémů vstane a pokračuje dál. Na tváři jí celou dobu září úsměv. Lajna se pod ní čas od času divoce rozkýve, Anna ale drží a horní polovinou trupu pohyb vyrovnává. Na první pohled se zdá nemožné, aby se člověk udržel na ploše široké snad tři centimetry. Anna to nejen dokáže, ale ještě ji přejde dvakrát tam a zpátky. Načež si odepíná odsedák a jde dopít své maté. Úsměv stále na tváři.
Slackline, jak se sport, jemuž se tu Anna Kuchařová a její přátelé oddávají, jmenuje, je (podle wikipedie) „balancování, chození a skákání na popruhu upevněném mezi dvěma body”. To, co právě předvedla Anna, je ovšem podstatně obtížnější „highline”, při němž je onen „popruh” připevněn v minimálně desetimetrové výšce, což samozřejmě zcela mění jeho chování, které se navíc dále mění v závislosti na délce popruhu. Tenhle mladý sport, jehož kořeny (opět dle wikipedie) lze vystopovat do amerických Yosemit, kde si horolezci údajně krátili chvilku chozením po řetězech obepínajících místní parkoviště, si v Čechách rychle nachází obdivovatele. Už pár let mezi ně patří i Anče, která se nedávno navíc stala předsedkyní České asociace slackline. A přitom, jak prozaické, k lajně ji přivedla touha trávit víc času s chlapcem svého srdce.
Řekni své hlavě Ne!
„Když někdy učím lidi chodit na lajně, zlom přichází ve chvíli, kdy si uvědomí, že po ní můžou jít, i když se strašně klepe a vypadá to, že už to nemůžou ustát. Většinou totiž lidi začnou padat z lajny dřív, než by je shodila. Řeknou si totiž: ´Aha, teď jsem udělal chybu´, a spadnou. Ale tak to není! Uděláte chybu a přitom můžete udělat další krok. A ve chvíli, kdy si uvědomíte, že můžete udělat chybu a přitom nemusíte spadnout, dosáhnete toho největšího pokroku. A takhle to funguje i v životě. Když zjistíte, že můžete chybovat a přesto jít dál, posílí vás to,” líčí Anna svůj pohled na slackline, který v jejím podání narůstá takřka do filozofického, velmi uceleného a smysluplného systému. Ostatně jinak to snad ani nejde. Stoupnout si dobrovolně (třebas s jištěním) na titěrný proužek lana někde nad stometrovou propastí, to už to musí mít člověk v hlavě srovnané. Nebo si to aspoň začít srovnávat. „Pro mě se to stalo hodně osobní, když jsem začala chodit highliny a dostala se opravdu do výšky. Tam jsem se ze začátku setkala úplně se vším, co ve mně je. Stoupla jsem si na lajnu a najednou jako bych stála sama před sebou nahatá, viděla jsem všechny svoje strachy, všechnu svoji odvahu. A jak to člověk vidí v té nejčistší formě, je to ze začátku hodně těžké. Pro všechny.”
Samotná chůze po lajně je pak podle slacklinerů hotová meditace. Soustředit se musíte jen na každý další krok, svět kolem vás přestává existovat, jste tu jen vy, střed vašeho těla, který se stará o váš balanc a vaše nohy na lajně. A mozek, který vám říká: Nedělej to!
„Myslím si, že lidský mozek vůbec není zvyklý pohybovat se v takovém prostoru. Vůbec neví, jak se má srovnat s tím, že tělo se najednou pohybuje v otevřeném prostoru, kde se není čeho chytit. Ze začátku se člověk musí nutit. Když jsem šla poprvé na lajnu, byla jsem v takovém stresu, že se mi klepaly ruce a nemohla jsem nic. Sedla jsem si a strnula. Tohle musí člověk překonat. Bolesti břicha i hlavy, mentální vyčerpání. Je to pud, který říká: ´Rychle se odvaž a uteč pryč´. A když se přinutí, tak si hlava zvykne,” vzpomíná Anna na své začátky.
„Je to trošku srovnatelné třeba s bungee jump, ale jiné v tom, že v bungee člověk taky zezelená, když jde poprvé na řadu, ale nemusí nic umět a taky se jednou rozhodne, skočí a tím je to hotovo. Kdežto tady se jednou rozhodne, vstane, a pak se musí rozhodovat při každém dalším kroku. Je to výzva za výzvou.”
Není pak nic lepšího, než zkušenosti z lajny přenášet do běžného života. Stres z práce? Strach ze zkoušky, řešení starostí? Ve všech zmíněných situacích jsme podle Anče dobrovolně, proto je šílené se jimi nervovat. Šílené a zbytečné. „Sama jsem si vyzkoušela, že když se na lajně dostanu do problémů a směju se tomu, tenze mizí, najednou to zase jde. Ty věci jsou strašně jednoduché a já nemám ráda, když se z nich dělají složitá mystéria. Schopnost pracovat se svou myslí, se svým tělem máme přece všichni, jde jen o trénink. A zážitek toho, že tahle filozofie se dá převést do praxe a že je hodně spojená s naší tělesnou schránkou, mi přijde asi to nejdůležitější, co ze slackliningu mám. Proto se mi ani nechce útočit na rekordy, nevím, co bych z toho měla. Pro mě je důležitý dál se takhle zkoušet na lajně. Jít na hranici svých možností a posouvat je.”
Amen.
Anna Kuchařová (1988)
Se slackline začal v létě 2010, je to pro ni svěží spojení sportu, meditace, užívání lesa a kamarádů. Do té doby lezla, jezdila na vodu, kolo a hory, běžkovala a běhala. “Jenže ty lajny mě chytly ze všeho nejvíc. Prochodila jsem se mezi holkyma na světovou špičku a jsem členkou G4G a EQB týmu. Ale to nejdůležitější je, že na lajně musím překonávat sama sebe. V každém kroku správném kroku je víra, pokora a soustředění. Lajny jsou pro mě velkou školou o mně.”
Anna Kuchařová absolvovala matematické gymnázium J.Ch. Dopplera a obor Architektura a stavitelství na ČVUT v Praze.
Text: Honza Hanzlík, Galerie NE
Foto: Galerie NE
