Poslední listopadový den slaví Skotové jeden z nejvýznamnějších národních svátků Den sv. Ondřeje, který je skotským patronem. Nechybí u toho samozřejmě národní nápoj whisky a pokud možno single malt.
Svatý Ondřej, jeden z prvních učedníků Ježíše, zemřel na kříži mučednickou smrtí, na kterou odkazuje kříž na modrobílé skotské vlajce. Právě ve Skotsku byly po celá staletí ukryty ostatky Ježíšova žáka. A hrdí Skotové na jeho počest vyrážejí do whisky barů, tancují za zvuků dud a hostí se haggisem, národním jídlem ze skopového.
Vydejme se u této příležitosti proti proudu času na začátek historie jedné whisky, která dokázala prorazit a téct proti proudu aktuálních trendů. Což se jí bohatě vyplatilo, stejně jako nám všem, kteří si umíme vychutnat nejen svůj úspěch.
Příběh skotské jednosladové whisky Glenfiddich má nádech viktoriánské ságy. Začíná se psát v Údolí jelenů (ve skotské galštině Glenfiddich) v drsném severovýchodním cípu Skotska, kde sice teploty v zimě jen zřídka klesají pod nulu, ale v létě zase jen zřídka vystoupají nad patnáct stupňů. Taky tu dost často prší, a protože k tomu dost často fouká, bičuje déšť krajinu i lidi většinou horizontálně. Lidé jsou na místní povětrnostní poměry uvyklí, vědí, že je nezmění. O to jsou tvrdošíjnější, co se týče věcí, které změnit mohou. Jako kdysi William Grant pocházející ze slavného skotského klanu.
Místo rodinného sídla palírna
Narodil se roku 1839 v Dufftownu, už jako sedmiletý začal pracovat coby naháněč dobytka, později pak v nedaleké vápence a jako ševcovský tovaryš. K tomu stihl docházet do školy, ze které vyšel s vynikajícími známkami, takže získal místo účetního v jedné z palíren ve svém rodném městě. A rozvíjel zde to, čemu se dnes moderně říká celoživotní vzdělávání – naučil se vše, co se týče výroby whisky, a logicky pak uvažoval, že by se mohl osamostatnit. Úvěry pro začínající podnikatele tehdy neexistovaly, takže si na svůj ‚start-up‘ musel našetřit, což mu trvalo dvacet let.
Ale nakonec to jednoho letního dne roku 1886 přišlo – William Grant na zakoupeném pozemku s pomocí svých devíti dětí začal se stavbou vlastní palírny a na Vánoce roku 1887 vytekla z měděné kolony pořízené z druhé ruky první kapka ječného destilátu. Další miliony jich pak naplnily připravené dubové sudy, v nichž měl dozrát Grantův sen: vyrobit nejlepší whisky v údolí.
Záhy se ukázalo, že se mu podařilo vyrobit nejlepší whisky nejen v Údolí jelenů, ale zřejmě i v širokém okolí, protože jen co ochutnal první kapky, skoupil celou první várku obchodník s whisky z Aberdeenu. Ten ji ovšem, jak už to u většiny skotských whisky bývá, nechal smíchat s produkcí jiných palíren do takzvaného blendu. Grant však byl přesvědčen, že jeho whisky má vysokou kvalitu na to, prosadit se a najít si své zákazníky sama.
A stejně jako mu při stavbě palírny pomáhaly jeho děti, které v ní později také pracovaly (synové jako operátoři jednotlivých fází od přípravy sladu přes destilaci až po zrání v sudech, dcery jako provozovatelky ‚firemní kantýny‘), pomohl mu v uskutečnění této vize další člen rodiny, zeť Charles Gordon. Musel objet sto osmdesát hospod a krámů, než mu ve sto osmdesátém prvním řekli, že si od něj vezmou vzorek na zkoušku.
Prozřetelnost během prohibice
Pak už to šlo ráz na ráz a výsledkem bylo, že za pár let se Charles vydával na několikaměsíční obchodní cesty až na Dálný východ a v roce 1914 měla firma distribuční síť ve třiceti zemích světa (dnes ve sto osmdesáti). Jednou z nejvýznamnějších, co do odebraného objemu, byly Spojené státy, kde v roce 1923 zavládla prohibice. Na americký trh se tehdy orientovalo mnoho skotských palíren, které následkem tohoto opatření omezovalo produkci a posléze krachovalo.
Jenomže Gordonův syn a Grantův vnuk Grant Gordon, který převzal rodinnou firmu, udělal něco úplně jiného – produkci naopak zvýšil. Výroba whisky totiž není otázka pár dní ani měsíců, nýbrž let. A když byla po letech prohibice v Americe zrušena, zůstal Glenfiddich jednou z mála skotských palíren, která měla dostatečné zásoby pro uspokojení lačné poptávky.
Podobná riskantní rozhodnutí, nad nimiž se nejdříve kroutilo udiveně hlavou, aby byla poté uznána jejich prozíravost, následovaly s každou novou generací Grantova palírnického klanu. V padesátých letech, kdy palírny pomalu začínaly přecházet na dodavatelská řešení, co se týče výroby sladu nebo sudů, a soustředily se čistě na destilaci a zrání, povolali Grantovi pravnuci mědikovce na údržbu a stavbu destilačních zařízení – ti jsou zde dodnes, stejně jako původní design malých destilačních kotlů s typickým labutím krkem.
Voda, vzduch, ječný slad
Vzápětí pak bylo vybudováno i bednářství, díky čemuž se teď mohou jejich následovníci soustředit na cizelování správného zrání různých speciálů v sudech čistých, vypalovaných, po sherry nebo bourbonu. A když v roce 1963 došlo ke sporům s dodavatelem té nejzákladnější suroviny, totiž ječmene a sladu, vybudovali si vlastní sladovnu. Tou dobou už je na světě také ikonická lahev od německého designéra Hanse Schlegera, jejíž tři hrany reprezentují základní složky pro výrobu whisky – vodu, vzduch a ječný slad. A Grantův prapravnuk Sandy Grant Gordon představuje poprvé světu, uvyklému do té doby na blendované (míchané) whisky, skotskou „jednosladovku“ vyrobenou v pouze v jedné palírně z jednoho sladu.
Těžko říct, zda tyhle mnohdy i riskantní, ale úspěšné kroky posilují soudržnost rodiny, nebo je to naopak právě rodinná tradice a vzájemná podpora, která vede k úspěchu i přes překážky. Buď jak buď, palírna je stále v rukou již páté generace klanu Grantů a dnes se soustřeďuje především na uchování toho, co dělá Glenfiddich tou nejlepší jednosladovou whisky. Zároveň se ovšem nebojí hrát si a experimentovat s tím, jak ji pomocí různých metod zrání v rámci speciálních edic něčím ozvláštnit, vylepšit, zdokonalit.
