Dlouhé období komunismu u nás a ve východní Evropě umožnilo ekonomům zkoumat prostředí, kde hlavní slovo neměl trh a snaha uspět v konkurenčním prostředí, nýbrž státní plánovač. Závěry porovnání jsou zřejmé a dávají nám křišťálově průzračný důkaz o tom, že pár vyvolených nedokáže řídit interakce milionů lidí efektivněji, než neviditelná ruka trhu. Sektor automotive je dnes zdviženým prstem, který nás varuje, že část Evropy se z naší trpké zkušenosti není schopna poučit, a dává tak v sázku nejen tradiční průmyslové odvětví, ale i osudy desítek milionů zaměstnanců a jejich životní úroveň.
Vlády sází na nejistou kartu elektromobility a zcela opomíjejí technologický pokrok, jeho tempo a možnosti. Pro ilustraci lze uvést, že od začátku roku se u nás prodalo asi 1 465 elektromobilů, tedy 0,99 % z celkového objemu nových registrací. O rok dříve to bylo 1,4 %. V Roce 2020 bylo dle dat Ministerstva dopravy v ČR v provozu lehce nad 10 000 vozidel. Byť tempo elektromobility překotně zrychluje, již nyní naráží na své limity. Těch limitů je celá řada. Jednak jsou elektromobily výrazně dražší a tudíž nedostupné většinové společnosti. I když se všechny nové technologie postupem času zlevňují, u elektromobilů hrozí, že se na dlouhou dobu stanou hračkou nejbohatších. Ti chudší budou jezdit starším autem mnohem déle, než kdyby si mohli koupit levnější auto se spalovacím motorem, nebo se budou muset spolehnout na ojetiny. Je tedy zřejmé, že v tomto směru se jejich ekologická stopa ještě zhorší, než kdyby si mohli koupit auto se spalovacím motorem, ale novější, tedy i s nižší produkcí emisí.
Pro běžného Čecha elektromobil prostě momentálně není, a ještě několik let dozajista nebude. To však nikým nevoleným úředníkům v Bruselu nevadí. Přitom efektivita a čistota spalovacích motorů v posledních letech učinila velký krok kupředu, kdy nároky na průměrné emise vypouštěné do ovzduší pro rok 2015 (130 g CO2/km) byly splněny již v roce 2013. To ale nikoho ve svaté válce proti spalovacím motorům nezajímá. Nikdo ani nedokáže odpovědět na vážné otázky chybějící infrastruktury pro elektromobily. Není dostatek nabíjecích stanic a při představě, že si všichni večer při příjezdu zapojíme automobil do elektrické sítě, dozajista způsobíme blackout. Navíc Ti, kteří za elektromobilitu bojují nejvíc, se zároveň skrz prsty dívají na uhelné elektrárny, které chtějí uzavřít co nejrychleji. Ale kde tedy vezmeme více elektřiny, kterou budeme spolu s více elektromobily potřebovat? To se v ideologické debatě o zelených autech nediskutuje, tam nastupuje víra, že to nějak dopadne…
Naši konkurenti mimo Evropu z nás musejí mít radost. Zatímco my máme technologickou výhodu ve výzkumu a výrobě převodovek a spalovacích motorů, což si dobrovolně zakážeme, například Čína má náskok ve výrobě baterií do elektromobilů a softwaru, kterého je v takovém autě mnohem větší podíl. Řežeme si tedy větev pod svojí vlastní konkurenceschopností. Navíc celá debata, ač více či méně pochmurná pro všechny příznivce osobní automobilové dopravy, je však zcela irelevantní v globálním měřítku dopadu na klima, na kterém se osobní doprava podílí jen velmi málo.
Autor: Jan Skopeček (ODS), poslanec a místopředseda rozpočtového výboru PSPČR
Foto: Archiv Jana Skopečka